Co jsou to Pět kartuší stupně tovaryše?
Pět kartuší stupně tovaryše jsou malé tabulky, na nichž je vepsán určitý počet slov nebo jmen. Často slýcháme, že lidé používají pro tyto kartuše ženský rod, ale to je chyba. „Cartouche“ (v češtině kartuše) je sice vnímána jako pouzdro či schránka, ale v tomto kontextu jde o grafický ornament obklopující nápis, jak tomu bylo zejména ve starověkém Egyptě.
V současnosti existují nejméně tři hlavní verze Pěti kartuší, pravděpodobně s několika místními obměnami. Ve Skotském ritu dávném a přijatém nese první kartuše názvy pěti smyslů (zrak, sluch, chuť, hmat, čich); druhá uvádí pět řádů architektury (dórský, iónský, korintský, toskánský, kompozitní); třetí vyjmenovává svobodná umění (gramatika, rétorika, logika, geometrie, hudba, astronomie); čtvrtá vypočítává dobrodince lidstva (Mojžíš, Pythagoras, Sókratés, Ježíš, Konfucius); poslední nese heslo „Sláva práci“.
Pět kartuší SRDA
Ve Francouzském ritu „Groussier“, který v současnosti používá Velký orient Francie, najdeme výčet pěti slov začínajících na písmeno G (Gravitace, Generace, Génius, Geometrie, Gnose), což nahrazuje starší verzi (Pět smyslů, Umění, Věda, Lidstvo, Práce), která je stále dodržována v Obnoveném moderním francouzském ritu.
V ritu Memfis-Misraim jsou kartuše stejné jako ve Skotském ritu dávném a přijatém, s výjimkou velkých zasvěcenců, kterými jsou zde Solón, Sókratés, Lykúrgos, Pythagoras a I.N.R.I..
V těchto ritech spočívá rituální využití pěti kartuší v tom, že je budoucí tovaryš objevuje během pěti symbolických cest, které musí vykonat při svém povýšení.
Velká stručnost stupně tovaryše ve francouzských rituálech 18. století
Na rozdíl od toho, co by se mohlo zdát, se pět kartuší objevilo ve francouzských zednářských rituálech poměrně pozdě a v rituálech 18. století zcela chybí. Jsou součástí rozšiřování ceremoniálu přijetí do druhého stupně, které se postupně prosazovalo v průběhu 19. století.
Francouzské zednářské rituály 18. století nám představují druhý stupeň jako velmi úsporný. Rukopisy, které se nám dochovaly, ukazují, že ceremoniál povýšení tovaryše byl velmi krátký a zdá se, že nesl jen málo symbolismu. Jako příklad uvádíme reprodukci ceremoniálu přijetí tovaryše podle Bernského rituálu (kolem let 1740–1744), nejstaršího známého zednářského rukopisu ve francouzštině (citujeme podle originálu, včetně dobového pravopisu):
„Lóže je připravena pro přijetí tovaryše stejně jako pro učně. Tablo je stejné, přidává se pouze písmeno G. Uprostřed planoucí hvězdy; I. na levém sloupu, B na pravém sloupu; v ceremoniálech přijetí je malý rozdíl; kandidát se nemusí svlékat. Ctihodný otevírá lóži stejně jako pro učně, poté vysílá bratra uvaděče, který připraví kandidáta krásnými slovy a následně přijde zaklepat na dveře lóže třemi údery, které uvnitř opakuje Ctihodný a dozorci. Mladý bratr vidí, kdo klepe, a jde to říct Ctihodnému: Ctihodný, je to učeň, který si přeje být přijat za tovaryše [následuje dialog čtyř rituálních otázek]. Vstoupí, 2. dozorce ho nechá vykonat tři okruhy lóží jako učně a poté ho předá prvnímu; Ctihodný mu pak znovu položí výše uvedené otázky a nařídí, aby k němu postoupil třemi tovaryšskými kroky; když dorazí k úpatí trůnu, nechá se pokleknout na pravé koleno, aby obnovil své závazky. Poté mu Ctihodný udělí znamení, slovo a značku a heslo tovaryšů.“
Ostatní francouzské zednářské rituály před rokem 1780 vykazují stejnou stručnost a střídmost, s výjimkou Luquetova rukopisu (kolem roku 1745), který jako první nechává kandidáta cestovat pětkrát a každou cestu přiřazuje k úkolům, které musí tovaryš vykonat během svých pěti let učení. Právě z tohoto rituálu pochází zvyk nechat budoucího tovaryše cestovat s nástroji, které se při každé cestě liší.
Postupné rozšiřování rituálu druhého stupně
Právě symboličtější a ucelenější formu, kterou představil Luquetův rukopis, přijal Velký orient Francie při sjednocování rituálů, což vedlo k Francouzskému ritu z roku 1785, publikovanému v roce 1801 pod názvem „Régulateur du Maçon“. Tento krásný obřad, zaměřený na symboliku nástrojů, se měl ve francouzském zednářství prosadit na celá desetiletí.
Krychlový kámen tovaryše
S drobnými obměnami byl tento obřad přijat prvními francouzskými symbolickými lóžemi Skotského ritu dávného a přijatého v roce 1804, ritem Misraim v jeho rituálech z let 1815–1820 a ritem Memfis v jeho verzi z let 1838–1839.
ZOBRAZIT PRODUKT >
Objevení se kartuší v 19. století
Změna však na sebe nenechala dlouho čekat a projevila se v rámci francouzských zednářských rituálů 19. století. Pozitivismus a racionalismus převážily nad prostým symbolismem a rituály se stávaly stále upovídanějšími, moralizujícími, didaktickými a vysvětlujícími. V této perspektivě se zdálo, že krásný obřad přijetí tovaryše již nestačí. Ve své verzi z roku 1829 k němu Nejvyšší rada Francie Skotského ritu dávného a přijatého přidala tři kartuše (Pět smyslů, Svobodná umění, Řády architektury), poté čtvrtou (Filosofové) v roce 1877. Pátá kartuše (Oslava práce) byla přidána Skotskou symbolickou velkolóží, velmi progresivní obediencí vzniklou odštěpením tuctu lóží Nejvyšší rady Francie v roce 1880, která zanikla v roce 1911. A právě od rituálu této pomíjivé Velkolóže si Velký orient Francie vypůjčil pět kartuší pro svou verzi Francouzského ritu z roku 1887 (verze „Amiable“).
