Pojem sekularismus (laïcité)
Termín „laïcité“ (sekularismus) pochází ze slova „laïc“ (laik), které náleží církevnímu jazyku. Vychází z latinského „laicus“, jež samo o sobě sahá až k řeckému „laïkos“, odvozenému od „laos“ – lid. Pojem laik tedy označuje každou osobu, která nepatří ke kléru, a to jak v katolické církvi, tak v církvích protestantských, i když ty druhý jmenované nemají klérus v tradičním smyslu slova.
Protože církev po staletí držela téměř monopol na vědění, začal termín laik brzy znamenat „nevzdělaný“. Tento význam si zachoval v angličtině, kde „lay“ nebo „layman“ označuje někoho, kdo se nevyzná v určitém oboru, například vědeckém; ve francouzštině bychom spíše řekli profánní (samozřejmě ne v zednářském smyslu).
Termín „laïcité“ se ve Francii objevuje až na konci druhého císařství a nabývá smyslu, který se značně liší od jeho církevního původu. Označuje princip oddělení církve od státu a vzájemného nevměšování. Jde tedy především o právní pojem, který stanovuje hranice zásahů jak církve, tak státu. Z filozofického a politického hlediska však jde v širším smyslu o snahu vyvést společnost z vlivu náboženského diskurzu a norem.
Podle sekulárního myšlení jsou náboženství a veřejná sféra dvě odlišné reality, které mohou koexistovat, ale bez vzájemného ovlivňování. Neznamená to popření náboženství, ale jeho redukci na soukromou sféru.
Počátky sekularismu
Ačkoliv sekularismus, jak jej chápeme dnes, sahá do poslední třetiny 19. století a může se zdát velmi moderní, jeho kořeny jsou ve skutečnosti velmi staré. Lze dokonce říci, že snaha odlišit náboženskou sféru od politické sahá až k samotným evangeliím; neříká snad Ježíš: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“? Nepředpokládalo snad již původní křesťanské poselství autonomii časné a duchovní sféry?
Je však nutné konstatovat, že v průběhu staletí církev katolická neustále zvyšovala svůj vliv, ne-li přímo dominanci, nad politickou sférou. Uznávala, že panovníci drží moc (Potestas), ale nárokovala si autoritu (Auctoritas), která je jí nadřazená. V těchto nárocích jí značně pomáhalo, že vysokoškolské vzdělání bylo prakticky jejím monopolem. Vysoké administrativní úřady státu tak často zastávali církevní hodnostáři a celé části toho, co dnes vnímáme jako kompetence státu, byly v jejích rukou, jako například školství a nemocnice.
První trhlinou v této katolické stavbě byla protestantská reformace 16. století. Pro církve vzešlé z luteránské a kalvínské reformace, stejně jako pro anglikánskou církev, se model obrátil. Protože církve byly organizovány na národní úrovni a již nezávisely na vnější moci (Římě), nevyhnutelně začala mít navrch světská moc. Do této trhliny vnikli první angličtí političtí filozofové 17. století, jako John Locke (1632–1704). Zavedením pojmu společenská smlouva zbavila politická filozofie základy společnosti jakéhokoli náboženského determinismu. Na základě původního (a nutně mýtického) souhlasu se budoucí lidská společnost vybavila vůdci, jejichž úkolem je prosazovat řád a spravedlnost: nikdo se tedy nemůže dovolávat božského práva a církev musí vzít na vědomí, že společnost na ní nezávisí, i když si může zachovat důležitou roli jako poskytovatelka morálních hodnot.
Víme, jaký úspěch měl pojem společenské smlouvy u filozofů osvícenství v 18. století. Tyto nové teorie se vtělily, i když velmi odlišnými způsoby, do dvou nejdůležitějších politických událostí století: nezávislosti Spojených států a Francouzské revoluce.
Sekularismus v dnešním smyslu se však zrodil v Evropě, zejména ve Francii, v 19. století. Po pádu napoleonského císařství se zdálo, že se revoluční kapitola uzavřela. Staré monarchie a katolická církev věřily, že pro ně bude snadné získat zpět ztracené pozice. Evropu zachvátila vlna konzervatismu a náboženská otázka se radikalizovala. Katolická církev vstoupila do ideologické války proti politickému a náboženskému liberalismu, demokracii, lidským právům, vědeckému pokroku… Ale to nepočítala s velkými změnami, které zahájila průmyslová revoluce, jež vytvořila dělnickou třídu a brzy dala vzniknout socialismu.
Obchod shromažďuje díla věnovaná zednářské etice a filozofii. Prohlédnout kolekci.
Ve Francii zejména boj za republiku a demokracii postupně splynul s antiklerikalismem a svobodomyslností, čímž sjednotil v jednom úsilí dělníky, socialisty, anarchosyndikalisty a umírněné republikánské měšťany. Antiklerikální složka byla během revoluce v roce 1830 ještě diskrétní, v roce 1848 již mnohem výraznější a boj za sekularismus se stal jasně deklarovaným cílem Třetí republiky, která v roce 1905 přijala zákon o oddělení církve od státu.
Různé podoby sekularismu
Na rozdíl od toho, co si myslí mnoho Francouzů, sekularismus může mít mnoho podob, které pro ně mohou být překvapivé. Sekularismus sám o sobě neexistuje, je vždy spjat se zemí, kulturou a historií.
V katolických zemích s převážně latinským základem nabyl boj za sekularismus nejčastěji velmi polemického a agresivního nádechu, až se někdy různé problémy zaměňovaly. Sekularismus, který je pouze politicko-právním způsobem fungování určujícím vztahy mezi církví a státem a potvrzujícím neutralitu státu v náboženských otázkách, se často změnil v boj proti náboženství samotnému, proti samotnému faktu víry. Jako by obhajoba sekularismu nutně znamenala být agnostikem nebo dokonce ateistou.
V zemích s převážně protestantskou tradicí nabyl sekularismus obvykle mnohem klidnější tvář. Základ sekularismu zde nebyl chápán jako válka proti církvi, ale spíše jako vyjádření svobody svědomí: stát konstatuje, že existuje několik náboženství, uznává jejich existenci a praktikování (pokud nenarušují veřejný pořádek), ale žádnému z nich nepřiznává právo přímo zasahovat do výkonu moci. Ve skutečnosti může mít tento sekularismus dosti různorodé formy. Zde je několik příkladů.
Ve Spojených státech ústava zaručuje úplnou svobodu vyznání, ale stát neuznává žádné státní náboženství a nedotuje žádnou církev ani žádnou školu či nemocnici konfesijního charakteru. Jde skutečně o formu sekularismu. To však nebrání tomu, aby američtí prezidenti přísahali na Bibli, aby heslo „In God We Trust“ bylo vyryto na mincích a aby uznané církve požívaly daňových výhod. Ba co víc, samotný fakt víry v Boha (bez ohledu na vyznání či náboženství) je tmelem americké společnosti a ateismus je v této zemi tradičně podezřelý. V americkém kontextu tedy sekularismus není vůbec považován za nepřátelství vůči náboženství, právě naopak.
Ve Švýcarsku, tvořeném protestantskými reformovanými nebo katolickými kantony, federální ústava zaručuje svobodu vyznání a zakazuje, aby byl kdokoli nucen nebo omezován v praktikování náboženství. Žádné náboženství není oficiálně uznáno na federální úrovni, což nebrání tomu, aby federální ústava začínala slovy „Ve jménu Všemohoucího Boha“. Vztahy mezi církví a státem jsou v kompetenci kantonů: některé zvolily oddělení. Ale například v kantonu Vaud, který má převážně reformovanou tradici, jsou reformovaná a katolická církev „institucemi veřejného práva“ a pastoři i kněží jsou placeni státem; navíc reformovaní pastoři při svém vysvěcení nadále skládají přísahu do rukou Státní rady (kantonální vlády).
A konečně ve Švédsku, zemi s luteránskou protestantskou tradicí, bylo oddělení církve od státu vyhlášeno v roce 1999, ale ústava stále vyžaduje, aby král byl luteránského vyznání.
Tyto různé příklady ukazují, že sekularismus může mít v zemích poznamenaných protestantismem mnoho podob. Některé známky přítomnosti historických církví tak mohou zůstat otištěny v určitých aspektech veřejného života, aniž by byl zpochybněn princip konfesijní neutrality vlády. Je to proto, že princip sekularismu se zde prosadil přirozeně, v důsledku ztráty vlivu historických církví a vzniku nových náboženských komunit, a nikoli jako ideologický boj vedený proti konkrétní církvi. V těchto zemích nebude zmínka o Bohu nebo přítomnost Bible pro většinu občanů představovat nic šokujícího.
Sekularismus a svobodné zednářství
Svobodné zednářství nevynalezlo koncept sekularismu v moderním smyslu slova, ale je zřejmé, že je jedním z mnoha faktorů, které napomohly jeho vzniku. Svobodné zednářství bylo skutečně vždy jedním z nositelů nových filozofických koncepcí, které se objevily již v 17. století, a laboratoří myšlenek. Přesto boj za sekularismus nepatří k jádru svobodného zednářství, pokud jej posuzujeme na světové úrovni. To je však případ určitého počtu zednářských obediencí v zemích s katolickou tradicí, jejichž nejznámějším příkladem je pravděpodobně Velký Orient Francie. Tato obediencí byla dokonce za Třetí republiky u zrodu zákona o oddělení církve od státu.
Tento boj za sekularismus (a především proti vlivu římského katolicismu) vedl většinu takzvaných liberálních zednářských obediencí k tomu, že již nevyžadují, aby jejich členové věřili v Boha, nevystavují Bibli během rituálů a již nepracují ke slávě Velkého architekta všehomíra. Princip agresivního sekularismu tak vstoupil dovnitř lóží, což představovalo velký rozchod s předchozí tradicí. Bylo to skutečně nutné?
Dekorace Velkého Orientu Francie jsou shromážděny zde. Prohlédnout kolekci.
Bylo moderní svobodné zednářství, zrozené z Velké lóže v Londýně v roce 1717 (nebo pravděpodobněji 1721), natolik podřízeno náboženství, že představovalo skutečnou hrozbu pro svobodu svědomí svých členů? Tvrdit to by bylo absurdní. Právě naopak, projekt Velké lóže v Londýně představoval formu sekularismu předem. V Andersonových ústavách z roku 1723 můžeme číst:
„Zednář je svou příslušností povinen poslouchat mravní zákon, a pokud dobře rozumí Umění, nikdy nebude hloupým ateistou ani bezbožným libertinem. Ale ačkoliv byli zednáři v dávných dobách v každé zemi nuceni patřit k náboženství této země nebo národa, ať bylo jakékoli, považuje se nyní za účelnější zavázat je pouze k tomu náboženství, které přijímají všichni lidé, ponechávaje každému jeho vlastní názor, a které spočívá v tom, že jsou dobrými a loajálními lidmi nebo lidmi cti a poctivosti, bez ohledu na to, jaká vyznání či víry je mohou odlišovat; zednářství se tak stává středem jednoty a prostředkem k navázání skutečného přátelství mezi lidmi, kteří by jinak museli zůstat trvale vzdáleni.“
Jsme dnes ještě schopni změřit, co bylo na těchto slovech v jejich době inovativního a šokujícího? Nešlo o nic menšího než o založení nové sociability, která by v ničem nezávisela na konfesijní příslušnosti, což bylo tehdy nepředstavitelné. Myšlenka Boha, chápaná teisticky nebo deisticky, a samotný fakt víry nejsou nijak napadány, čímž je každému ponechána svoboda svědomí.
Zednářské obedience lze tedy rozdělit do dvou kategorií, které jsou, stejně jako je tomu v případě způsobu, jakým je sekularismus chápán ve státech, globálně určeny převažující náboženskou tradicí země, v níž působí – katolickou nebo protestantskou.
Tak například v anglosaských zemích s protestantskou tradicí není absolutně nic šokujícího na tom, že zednářské rituály jsou prošpikovány biblickými odkazy, že existuje kaplan namísto řečníka, že je Bible vystavena v chrámu a že jsou pronášeny četné modlitby. Přesto je svoboda svědomí každého respektována a žádná církev ani náboženská instituce není zvýhodňována. Pouze v případech, kdy byl sekularismus zaměňován s antiklerikalismem, agnosticismem a ateismem, se věci zkomplikovaly…
Směrem k vyváženému a klidnému sekularismu
Pro některé svobodné zednáře je sekularismus zednářskou hodnotou, kterou chtějí prosadit nejprve v lóžích a následně ve společnosti. Sekularismus však není abstraktní filozofickou hodnotou: jde pouze o způsob sociálního fungování, politicko-právní princip, který se opírá o hodnoty, jako je svoboda svědomí. Sám o sobě nemá žádný pozitivní obsah a ani mít nemůže, protože je pouze jednoduchým principem konfesijní neutrality.
Sekularismus začíná mít vlastní obsah, když je zaměňován s propagací agnosticismu a ateismu. Měl by snad za úkol vnucovat státní ateismus tam, kde kdysi bylo státní náboženství? Skutečně ohromný pokrok pro svobodu svědomí!
Svobodní zednáři by měli být schopni lépe než kdokoli jiný rozlišovat různé roviny, na nichž se uplatňuje jejich myšlení. Epidermické reakce a zjednodušující zobecňování se nám nezdají být součástí hodnot, které předáváme novému učni. Konstatuje-li zednář vliv, který mohla získat ta či ona církev na daný režim, a pracuje-li na tom, aby naše společnosti neupadly do stejných chyb, je to skutečně v kompetenci svobodného zednáře. Ale plést si cíl a bojovat proti samotnému faktu víry v Boha nám připadá jako projev dogmatismu, který je nedůstojný svobodného zednářství.
