Zednářský význam Slunce ve starých rituálech
Slunce se v raných zednářských rituálech objevovalo zpočátku samo. Je zmiňováno již v nejstarším známém zednářském rukopisu (Edinburský rukopis z roku 1696), kde je spolu s nebeskou klenbou představeno jako svědek přísahy, kterou má budoucí zednář složit. Představuje tak Boží oko, které vše osvětluje.
Následně Slunce nacházíme v rukopisu „Sloane“ č. 3329 (kolem roku 1700), kde se dozvídáme, že je jedním ze tří světel lóže, spolu s Mistrem a úhelníkem. O Měsíci zde ještě není ani zmínka. Rukopis „Dumfries“ č. 4 z roku 1710 přináší nové upřesnění, neboť jako první spojuje vycházející Slunce se zahájením prací a zapadající Slunce s jejich ukončením. Pro tento rukopis má lóže pouze tato dvě světla. Myšlenka, že Mistr stojí na Východě, aby pozoroval vycházející Slunce a poslal dělníky k práci, se poté stala obecně uznávanou, jak dokládá například rukopis „Trinity College“ z roku 1711. Model se později doplnil o zmínku o Slunci v jeho zenitu a o jeho spojení s místem Mistra a dvou dozorců, jak je zvykem v rituálech „starého“ typu (anglosaské rity, Skotský rituál starý a přijatý…): Ctihodný mistr na Východě zahajuje práci, 2. dozorce na Jihu označuje čas odpočinku a 1. dozorce na Západě uzavírá práce.
Až do roku 1725 mělo tedy Slunce v zednářských rituálech zřejmě dva významy: ve spojení s přísahou se stávalo obrazem božské spravedlnosti, která pozoruje svět; a ve spojení s lóží a jejími pracemi představovalo sílu, která vládne přírodě mezi východem a západem, jež určují zednářskou práci. Je to logické: staré rituály pravděpodobně zůstávaly blízké operativním zvyklostem, a z tohoto pohledu bylo důležité pouze Slunce, protože v noci se nepracovalo.
Obchod vyrábí přívěsky s motivem těchto dvou světel. Prohlédnout kolekci.
Objevení Měsíce v zednářské symbolice
Objevení Měsíce v rituálech muselo nepochybně počkat, až operativní rozměr postupně ustoupí duchovnějšímu a ezoteričtějšímu pojetí. První zmínku o Měsíci nacházíme v roce 1726 v zednářském rukopisu s výrazným křesťanským otiskem, zvaném „Graham“. Tento rukopis nás učí, že lóže má dvanáct světel neboli klenotů: Otce, Syna a Ducha svatého, dále Slunce, Měsíc, Mistra zednáře, úhelník, pravítko, olovnici [pravděpodobně vodováhu], šňůru [pravděpodobně kolmici], zednářskou paličku a dláto. Slunce si udržuje určitou prvenství, neboť čteme, že „poskytuje světlo ve dne i v noci“. Ale kdo šíří toto světlo na Zemi v noci? Zde přichází na řadu Měsíc, tajemná noční hvězda, symbolicky spojená s vodou: „Co se týče měsíce, je to temné těleso vzešlé z vody, přijímá své světlo od slunce a je také královnou vod, které jsou nejlepší vodováhou.“
Měsíc bude od nynějška v lóži spojován se Sluncem a tři světla, která objevuje nový Učeň, již nejsou Slunce, Mistr a úhelník, ale právě Slunce, Měsíc a Mistr. Rituály se tak budou více přiklánět k introspekci, vnitřní práci a objevování nevědomé dimenze bytí. Objevení Měsíce je nepochybně známkou prohloubení ezoterického a psychologického rozměru zednářství.
S ním budou vyzdvihnuty další symboly, které učiní z lóže rozsáhlý binární systém, jehož dualita má být sublimována a usmířena ternárním principem: sloupy B a J, černé a bílé čtverce mozaikové dlažby. Slunce se tak stává aktivním, expanzivním, mužským symbolem, zatímco Měsíc je chápán jako pasivní, receptivní a ženský. Snadno k tomu můžeme přidat alchymistickou symboliku, kde Slunce představuje zlato nebo síru a Měsíc stříbro nebo rtuť.
Zednářská iniciace se tak jasně stává vnitřním dobrodružstvím, které vede toho, kdo se na tuto cestu vydá, k naplnění toho, co ve 20. století analytický psycholog Carl Gustav Jung nazval individuací – usmířením protikladů, což je známka psychologické zralosti.
Je zednářská symbolika Slunce a Měsíce univerzální?
Při studiu symboliky máme možná příliš velký sklon ke „konkordismu“, tedy k hledání toho, co spojuje různé symbolické systémy pocházející z odlišných kultur. Symbolika je někdy až příliš ukvapeně považována za univerzální duchovní jazyk. Ano, symbolika je univerzální, je zjevně vyjádřením lidského vnitřního psychického života. Je srovnatelná s jazykem, a v tomto smyslu je univerzální. Ale stejně jako existují různé jazyky, které vznikly v rámci velmi vzdálených kultur, symbolika se vždy vpisuje do odlišného kulturního a tedy i jazykového kontextu.
Vše, co lze o Slunci a Měsíci v zednářství říci na symbolické rovině, bude někdy univerzální a někdy kulturně podmíněné. Univerzální bude to, co spočívá na pozorování jevů samotných: že Slunce a Měsíc vycházejí na Východě a zapadají na Západě, je univerzální; že Slunce je vždy plné, zatímco Měsíc je někdy dorůstající, v úplňku, couvající nebo v novu, je univerzální.
Ale to, že Slunce je mužské a Měsíc ženský, jak je tomu v zednářské symbolice, to zdaleka není univerzální. Nezapomínejme, že neexistuje myšlení bez jazyka. Naše koncepty, i ty nejvznešenější, jsou nutně určeny slovy, která máme k dispozici, a celkově jazykem, kterým mluvíme.
Zjevná „mužskost“ Slunce a neméně zjevná „ženskost“ Měsíce se vnucují pouze národům, které těmto dvěma tělesům přiřadily rod. Je to případ většiny evropských jazyků, v návaznosti na latinu a řečtinu. Pouze němčina tyto přívlastky obrací (Die Sonne, der Mond, doslova „ta Slunce“ a „ten Měsíc“) a irská gaelština jim oběma zdá se dává ženský rod. Hebrejština je naopak klade oba do mužského rodu, ale co potom říci o mnoha jazycích, které gramaticky neznají rody nebo je aplikují pouze na osobní zájmena, jako je například čínština, thajština nebo malgaština…
