Zednická lžíce: politický symbol?

Petra Procházková
Expert na produkty a nákup s více než 15 lety zkušeností v maloobchodě

Téměř úplná absence lžíce ve starých zednářských dokumentech

Je s podivem, že v nejstarších známých skotských či anglických zednářských dokumentech, které sahají od konce 17. století až do 30. let 18. století, nenajdeme o zednické lžíci téměř žádnou zmínku. Dokonce i díla jako “Masonry Dissected” od Samuela Pritcharda (1730) nebo “Three Distinct Knocks” (1760) použití lžíce zcela ignorují. Nanejvýš narazíme na zmínku o lžících v historickém vyprávění rukopisu “Dumfries nº 4” (kolem roku 1710), aniž by jí však byl přisouzen jakýkoli symbolický či rituální význam. Pouze jeden jediný spis, “The Grand Mystery Laid Open” (1726), uvádí, že zednáři používají dva nástroje: kladivo k oddělování a lžíci ke spojování. K tomuto velmi podivnému dokumentu se ještě vrátíme.

Podobná situace panovala i na kontinentu. Ve Francii, v širším frankofonním kulturním prostoru i v Německu, lžíce v rituálech a odhaleních před rokem 1744 chybí. A i po tomto datu ji většina rituálů nadále ignoruje, jako například rituál vévody z Chartres (1784), rituál markýze de Gages (1763), rituály Přísné templářské observance či Francouzský ritus (1785/1801)…

Objevení se lžíce ve francouzských rituálech

První zmínka o lžíci se objevuje v pozoruhodném spise z roku 1744 s názvem “Le Parfait Maçon” (Dokonalý zednář), který odhaluje tajemství učňů, tovaryšů, mistrů a skotských zednářů zcela neobvyklým způsobem, jenž se výrazně liší od všech známých rituálů. V tomto rituálu nosí ctihodný na svém náhrdelníku úhelník a lžíci; po složení přísahy novým učněm vezme lžíci, kterou předstírá míchání malty v korytu, a poté ji přejede po rtech učně, aby je symbolicky zapečetil. K tomuto rituálu, který nám možná odhaluje původ používání lžíce v zednářství, se ještě vrátíme.

O rok později zmiňuje lžíci další odhalení, “Le Sceau Rompu” (Zlomená pečeť), které je jinak v souladu se známými zednářskými zvyklostmi. Tentokrát ji však spojuje s mečem, což je jasná narážka na stupeň Rytíře Orientu, který pracuje jednou rukou s mečem a druhou se lžící a který se objevil ve 40. letech 18. století.

Kolem roku 1745 rukopis Luquet (jeden ze dvou nejstarších dochovaných zednářských rukopisů ve francouzštině) činí ze lžíce spojené s mečem zednářský erb, přičemž zjevně odkazuje na projev rytíře Ramsayho z roku 1736, který odvozoval původ zednářství od křižáckých výprav a rytířů svatého Jana Jeruzalémského. Dále v rituálu je lžíce vykreslena jako nástroj, který umožňuje zakrýt nedostatky bratří.

Kolem roku 1778 zavedl Jean-Baptiste Willermoz lžíci mezi tři pohyblivé kusy nábytku (spolu s kružítkem a palicí) do instrukcí prvního stupně Obnoveného skotského ritu s upřesněním, že “slouží zednářům ke stavbě chrámů Ctnosti”.

Teprve od roku 1887 přidává Francouzský ritus praktikovaný ve Velkém orientu Francie lžíci k nástrojům, s nimiž budoucí tovaryš vykonává svých pět symbolických cest, a umisťuje ji na stolek ctihodného ve třech symbolických stupních.

Ve vysokých stupních REAA se lžíce objevuje také, především u Rytíře Orientu (III. řád Francouzského ritu, 15. stupeň Starého a přijatého skotského ritu) a příbuzných anglosaských stupňů (irští Knight Masons, skotští Red Cross Knights…). Najdeme ji také v Royal Arch, který je rovněž spojen s legendou o znovuvybudování chrámu Zerubábelem, a je všudypřítomná na zednářských dekoracích a emblémech Cryptic Degrees, což je série čtyř stupňů amerického původu, rozšířená však ve všech anglosaských zemích.

Lžíce: znak menšinového zednářského proudu?

Lžíce zjevně nepatří do symbolického korpusu starého zednářství. Jak tedy vysvětlit její objevení se ve francouzských rituálech kolem roku 1745? Tento výskyt se zdá být spojen s rozkvětem vysokých stupňů, zejména Rytíře Orientu, prvního rytířského vysokého stupně. Hlavními symboly tohoto stupně jsou meč a lžíce, což následuje biblické texty, které tvoří základ legendy stupně a vyprávějí, že stavitelé obnovující Jeruzalém pracovali jednou rukou a druhou nesli zbraň, a dále upřesňují, že všichni nosili meč u pasu (Nehemjáš 4, 17-18).

V biblickém textu však o lžíci zmínka není. Proč byl tedy zvolen právě tento nástroj a ne jiný? Pravděpodobně proto, že lžíce již byla známa menšinové části zednářstva, jak dosvědčují spisy “The Grand Mystery Laid Open” z roku 1726 a “Le Parfait Maçon” z roku 1744. Ale o jakou část zednářstva by se mohlo jednat?

Lžíce: jakobitské znamení sounáležitosti?

Jsme zvyklí na představu, že zednářství 18. století bylo rozděleno na dva proudy: Moderní a Staré. Podle některých autorů (včetně Jana Snoeka) však existoval třetí, označovaný jako Harodim nebo Heredom, který představoval jakobitské zednářství, tedy ty, kteří zůstali věrní dynastii Stuartovců po Slavné revoluci v roce 1688. Podle Jana Snoeka není velmi podivné odhalení “Le Parfait Maçon” z roku 1744, které bychom na první pohled mohli považovat za pouhou parodii, ničím jiným než odrazem zvyklostí tohoto jakobitského zednářství, rozšířeného ve Francii mnoha anglickými, skotskými a irskými exulanty, kteří zde žili.

Víme, že jakobité sehráli roli při vzniku a rozvoji tzv. skotských vysokých stupňů, zejména Rytíře Orientu, jehož výchozím bodem byl zřejmě Ramsayho projev, který byl sám o sobě jakobitský: Zerubábel, královského původu, v exilu v Babylonu a králem Kýrem pověřený obnovou jeruzalémského chrámu, by mohl být jen alegorií stuartovského pretendenta v exilu v Saint-Germain-en-Laye, kterému francouzský král pomáhá znovu dobýt anglický trůn. Ve 40. letech 18. století jde o Karla Eduarda, “Mladého pretendenta”, který se v roce 1745 vylodil ve Skotsku s francouzskou pomocí a postavil armádu, jež byla rozdrcena v bitvě u Cullodenu v roce 1746.

Je tedy lžíce jakobitským zednářským symbolem? Je to pravděpodobné. Vraťme se k jedinému starému anglickému textu, který lžíci zmiňuje, “The Grand Mystery Laid Open” z roku 1726. Stejně jako “Le Parfait Maçon” z roku 1744 je tento podivný dokument nejčastěji považován za parodii. Obsahuje absurdní nebo nesouvisející slova, jako například Layla Illalah, který je uveden jako první zednář a není ničím jiným než přepisem muslimského vyznání víry (Není boha kromě Boha). Nemohlo by se však jednat o šifrovaný dokument? Kladivo, které odděluje, by mohl být Vilém Oranžský, který sesadil Jakuba II., a následně nastolená hannoverská dynastie, zatímco lžíce, která spojuje, by mohli být exiloví Stuartovci, kteří shromažďují své přívržence v Saint-Germain-en-Laye? V tomto spise je lóže označena jako lóže svatého Jana, ale je upřesněno, že svatý Jan je král, protože je králem všech křesťanských lóží. Nebyla by to narážka na lpění Stuartovců na katolicismu?

A v “Le Parfait Maçon”, jehož popsané zvyklosti by mohly být jakobitského původu, se lžíce používá k zapečetění rtů učně. Co by mohlo být přirozenější, pokud máme co do činění s jakobitskými spiklenci? A rukopis Luquet (jehož narážky na rytíře Ramsayho mohou naznačovat jakobitské sklony) nám navíc říká, že lžíce slouží k maskování nedostatků bratří. Nedostatků, nebo bychom měli spíše rozumět tajemství? Nebylo by zednářské tajemství v tomto případě zdvojeno jiným, politickým tajemstvím?

Nebylo by tedy překvapivé, kdyby lžíce byla původně jakýmsi znamením sounáležitosti jakobitských zednářů a kdyby stupeň Rytíře Orientu byl metaforou politického projektu exilových Stuartovců. To by vysvětlovalo, proč se anglosaské ekvivalenty francouzského Rytíře Orientu vyvinuly nejprve v Irsku (Knight Masons) a poté ve Skotsku (Red Cross Knights), přičemž Irsko a Skotsko poskytly velkou část jakobitských kontingentů.